© Antropark 2006, Author and Illustrations © Libor Balák, Úvod do rekonstrukční paleoetnologie
© Update Antropark 2012, Author and Illustrations © Libor Balák, Úvod do rekonstrukční paleoetnologie
Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz
Úvod do rekonstrukční paleoetnologie a etnologie - Libor Balák
Kapitola šestá: PSEUDOREKONSTRUKCE -
- „REKONSTRUKCE“ MIMO VĚDU
Pseudorekonstrukce (,,rekonstrukce“) -
výtvory,
postupy
nebo metodiky, jejichž produktem jsou výsledky a práce vydávané za
nejpravděpodobnější možné pohledy do minulosti, ačkoli nejsou konstruovány na podkladě
kritického hodnocení, kdy neprofesionalita, nespecializovanost a
nesystematičnost, stejně jako množství konfliktů, se kterými se tyto práce
setkávají v řadě dalších oborů (především v oblasti psychologie), je
vyřazují z racionálního vědeckého světa. Nejdůležitějším znakem nevědeckého
přístupu je nepořizování přístupných popisů postupu práce, obhajob a odborných
tématických článků, které jsou normálně základem jakékoli vědecké práce.
Označení ,,rekonstrukce“ a pseudorekonstrukce lze
tedy chápat jako fantazijní soukromé vize bez ucelené odborné či objektivní
záruky. ,,Rekonstrukce“ a pseudorekonstrukce jsou tak
pochopitelně v oblasti naivních přání, manipulace, demagogie, podvrhu, podvodu
a vleku společenské konvence nebo ve vleku mechanismu psychologie organizace,
která pseudorekonstrukce produkuje. (viz další hesla pseudorekonstrukce - arogantní, autoritativní,
generalizující, intuitivní, ilustrační, evoluční, historizující, monodisciplinární, pitoreskní, romantická, symbolická,
prezentační tabulová a zesměšňující).
Pseudorekonstrukce arogantní - jedná se o způsob podání ,,rekonstrukce“. Již pro laika naprosto nesmyslné a drzé rekonstrukce, jejíž autoři se vůbec nestydí prezentovat totální nesmysly obecné povahy. Práci spíš přesouvají do roviny umělecké a akademické s odvoláním na vzdělání, postavení a výčet dosavadních uznání. Například jsou to výjevy zabíjení hrocha házením pěstních klínů, které letí po ose hodu svojí podélnou osou a hrotem stále vpřed, aby usmrtily vzdáleného hrocha. Nebo magdalenská žena šijící jehlou s takovým širokým úchopovým zakončením, že má-li vůbec reálný model, šlo nejspíše o šídlo s očkem pro navléknutí, aby se dalo někde zavěsit. Na ,,rekonstrukci“ je však do tohoto předmětu navléknutá nit a žena s ním sešívá nějaké kožešiny.
Napadá nás jen už v naší
představivosti, že by se hozený pěstní klín všelijak točil a na hrocha dopadal
různě, napadá nás, že držadlo ,,tlustého šroubováku“ by sešívaný materiál svým
prostým a sprostým průměrem nástroje naprosto potrhalo a zničilo. Profesor
Jelínek si takové ,,rekonstrukce“ vysvětluje jako naprostý nedostatek
obrazotvornosti, byť u vysokoškolsky vzdělaných lidí a tento nedostatek
obrazotvornosti je zase vysvětlitelný blokem, kdy vysokoškolsky vzdělaný člověk
se nechce snížit na úroveň malého uličníka házejícího kamenem nebo prosté
švadlenky a přehlíží reálné společenské spektrum, které jen v celé šířce může
nabídnout smysluplné paralely. To znamená, že autoři takových prací se nad
(jich nehodnou) částí světa cítí být (arogantně) povýšeni. Nebo lze hovořit o
dalších příčinách vedoucích ke ztrátě smyslu pro realitu. (viz heuristické
myšlení pseudorekonstrukce).
Pseudorekonstrukce autoritativní
-
takový způsob podání, způsob provedení, kdy se podrobně rozkreslí nebo
rozpovídá i o maličkostech nebo celkových základních věcech bez vysvětlování,
jako by tam v pravěku autor osobně byl nebo stojí taková představa na bublině
primitivnosti. (Označení pochází od S. J. Goulda).
Pseudorekonstrukce disharmonická -
vyobrazení nebo jiné představení nějaké dávné kultury, kde jsou některé
artefakty představeny jako technologicky a výtvarně složitě a bravurně
zvládnuté a vedle nich jsou zcela bezdůvodně představeny jiné artefakty či jiné
kulturní projevy jako nezvládnuté a odbyté.
Pseudorekonstrukce generalizující
-
taková představa života v minulosti, která jeden, byť prokazatelný, aspekt
dávného života povýší na základní princip chování v daném období. Například
doklad o pojídání zvířat, které ulovil někdo jiný, je přiřčen celému etniku a
to jako výlučná forma získávání masité potravy. Nebo dokonce představa, že to
platí pro všechna etnika určité formy člověka nebo je takové jednání přiřčeno i
dalším formám člověka. Tedy stává se názorem extrémním, v rozporu s principem
přirozené schopnosti hledání a využívání jakékoli jiné další příležitosti ve
strategii přežití (omezená adaptace) a pochopitelně je v rozporu s celou řadou
dalších nálezů, dokladů a analogií z jiných oborů. Jedná se vlastně o hypermonodisciplinární přístup (srovnej s monodiscipinární
rekonstrukcí) nebo o redukcionalismus. Je zajímavé,
že i z hlediska psychologie je takový omezený přístup porušením základních
kritérií kritického hodnocení pro vědeckou práci a jako takový (generalizující
přístup na základě izolovaných a ojedinělých dokladů) je vyloučen
z vědeckého světa vůbec.
Pod označením ,,rekonstrukce generalizující“
také můžeme mít na mysli výtvarné provedení nějakého pravěkého objektu v jednom
exempláři, který symbolicky a zástupně nahrazuje celou ostatní populaci či
ostatní varianty a projevy. Dochází ke zkreslení zúžením výběru. Např. takto
vypadá neandrtálec, takto erektus, takto černoch,
takto vypadá běloch, takto vypadá Belgičan, takto vypadá šimpanz, takto vypadá
pazourek, takto vypadá obydlí… Jedná se o odtržení od reality, která má být ve
skutečnosti provázená přirozenou pestrostí a odlišností forem (srovnej s
termínem – pseudorekonstrukce symbolická)
Pseudorekonstrukce intuitivní - práce vycházející z
vnitřních představ autorů bez ohledu na další materiál, hlubší studium materiálů
nebo souběžné vědní obory. Jedná se o volnou (uměleckou) představu na konkrétní
reálné téma. Někdy se dokonce ,,rekonstruktér“ pracující na ,,rekonstrukci“ pro
velké muzeum odvolává na své sny. To vše vychází z představy, že oblast
rekonstrukce je oblast naprosto volného pole fantazie, kde je vše dovoleno.
Práce není motivována skutečným zájmem o přírodu, člověka a realitu, jedná se
spíš o hru, dílčí prostředek vnějšího projevu určité organizace nebo jedince
nebo o přímo společensky tolerované falsum. Jenom už samotný psychologický
termín nástřelu pevného bodu posílá takové nekritické práce do oblasti mimo
racionální svět.
Pseudorekonstrukce ilustrační -
nezávazná práce provedená nespecializovaným výtvarníkem pod vedením nějakého
dílčího odborníka, který se sice systematicky a kriticky o rekonstrukce
nezajímá, ale chce nějak prezentovat jen některé konkrétní, například nově
objevené artefakty, souvislosti nebo typy lidí. Dopouští se tradičně spousty
začátečnických chyb, ale pokud přináší taková práce nové poznatky, nelze pak
takové práci upřít sice silně diskutabilní, ale určitou míru přínosu. Při
základních chybách je však i taková práce jednoznačně celkově
kontraproduktivní.
Pseudorekonstrukce gradualistická -
odvozuje se od evoluční gradualistické teorie, prezentuje jednotlivé
kultury a vizáže lidí jako na přehledném schodišti pyramidy dokonalosti,
většinou podle klíče - čím jsou mladší, tím jsou dokonalejší a naopak.
Vyznačuje se především tendenčním výběrem materiálu, manipulací podkladů a
přímou tabuizací (bagatelizací či zastíráním)
některých nálezů a souvislostí. Jedná se o závažné chyby informačního filtru
autorů takových prací (viz termín „gradualismus“).
Jedná se o nekritickou paralelu s evolucionalismem.
Pseudorekonstrukce evolucionalistická -
odvozuje se od evolucionalismu – teorie mechanismu
vzniku a řazení kultur vypracovaná v devatenáctém století a ještě
v témže století silně kritizovaná. Vysvětluje kulturní rozdíly jako
rozdíly způsobené odlišnou organickou evolucí. Její zastánci takové kulturní
rozdíly v zásadě odmítají vysvětlit nejpřirozenějším způsobem a to na základě
psychologie, tj na principu změny mytologie či víry
někdejších populací. Zajímavé je, že někdy volají po nutnosti multidisciplinárního přístupu pro vyhodnocení některého paleoetnika a zároveň odmítají pracovat s psychologií.
Někdy se v současnosti setkáme s iracionálně diferencovaným přístupem, kdy se
doporučuje multidisciplinární vyhodnocení například mladopaleolitického člověka, kdežto hodnocení neandrtálců a
erektů se vymezuje jen několika málo oborů, především
hodnocení na základě evoluce (nebo spíš některých jejich aspektů).
V tradici pohledu na dávného člověka v samé archeologii
a dalších vědních oborech totiž zůstal zakonzervovaný názor o organickém
primitivismu kulturně ,,primitivních“ lidí. Samostředný
pohled evropské civilizace na okolní etnika vedl k nešťastnému rozdělení na
civilizaci, barbary a divochy, kdy ovšem bylo předpokládáno, že projevem
nejvyšší inteligence a vrcholem evoluce je civilizace, divoši jsou divocí,
protože jsou organicky tak primitivní, že nemají sami ani tak vysokou
inteligenci, ani o sobě nemohou rozhodovat, ani se nedají vzdělávat. Stačí si
najít patřičné řádky například u Jacka Londona, ale i
Alberta Schweizera. Tato společenská mytologie
Je zajímavé, že řada lidí, kteří automaticky
přijímají evolucionalistickou rekonstrukci, odmítá evolucionalismus jako kategorii z kulturně sociální
antropologie. Je také zvláštní, že drtivá většina lidí, slyší-li nějakou
kritiku evoluciobnalismu nebo gradualistické teorie
evoluce, považuje tyto kritiky za nevědecké a v principu za neevoluční ba protievoluční. Evolucionalismus
nebo respektive neoevolucionalismus jsou
v kulturně sociální antropologii jen dvěma z desítek teorií kultur,
které rozhodně nejsou jediné, které by počítaly s evolučním mechanismem.
Jejich představa evolučního mechanismu je ale příliš zastaralá a neodpovídá
současným výsledkům řady moderních oborů. Taktéž fiktivní gradualismus
je jednou z mnoha teorií a v současnosti díky obecněji šířené
znalosti laiků o počítačích a genetice je dnes snadné pochopit prudké evoluční
změny v materiálu jako morfologickou okamžitou reakci na změnu genetického
programu. Proto dnes po více jak půl století se daří i mezi veřejností šířit
teorii náhlého výskytu a pak následné dlouhé stagnace organického materiálu,
tak jak je známe z reálného paleontologického materiálu (viz Persona, mytologie novodobá, mytologie paleolitu,
psychologie, Jung).
Pseudorekonstrukce heuristická - (viz
heuristické uvažování) taková rekonstrukce, o níž obecně panuje přesvědčení, že
je velmi věrohodná, ačkoli k takovému úsudku nejsou k dispozici všechny
materiály. Heuristická ,,rekonstrukce“ vzniká nebo je posuzovaná jen na základě
povrchních podobností a závěrů, které se jeví jako očividné, nejsou však
logické, protože logika považuje děj statisticky častější za pravděpodobnější
než jev méně častý. Heuristická rekonstrukce tak stojí na množství nástřelů,
vtisků, symbolů a hesel novodobé mytologie.
Pseudorekonstrukce historizující
- obraz
řadící pravěké lidi časově a evolučně před trhany a
ztroskotance středověku. Prezentuje je jako špinavé, rozcuchané, v hadrech a
cárech oděné lidi v situacích a pózách středověkých zatracenců. Otázka je, jak
by stejní autoři viděli Řeky, Římany a Egypťany, kteří žili také před
středověkem. Jedná se o závažnou neznalost a o nerozpoznání kultur vzestupných
od úpadkových (viz hesla).
Pseudorekonstrukce monodisciplinární - pseudorekonstrukce jednooborová – ,,rekonstrukce“ z pohledu jednoho nebo několika málo
oborů (jen archeologie nebo jen morfologie nebo jen genetika mtDNA či jen evoluce a nebo jen paleoantropologie atd.).
Tedy je to přístup bez úplné škály celého
spektra možných souvisejících vědních disciplín (někdy se objevuje programové
odmítnutí dalších oborů, například při přístupu podle sovětského tvůrčího
darwinismu (lysenkismus) či z jiných důvodů jako je
jiná ideologie, finance, reálná grantová politika, subjektivní obraz světa, nevědomost,
přecenění jednoho oboru, ztráta smyslu pro realitu, manipulace, nalhávání si,
či přímo z důvodu podvodu.
(V
současnosti v době grantové politiky je právě údobí monodisciplinárních
,,rekonstrukcí“ přímo spojených s podvody. Grantové společnosti chtějí výsledky
z výzkumů, na které daly své peníze, tyto výsledky však v drtivé většině
samy o sobě nemohou poskytnout ucelenější představu o celém spektru materiálů z
různých oborů. Proto se pro uspokojení grantové organizace v některých
případech pracuje s dílčími výsledky jako by to byly nejdůležitější a jediné
možné výsledky z jediného možného oboru a na tomto podkladě pak vznikají i
propagační ,,rekonstrukce“. Proto je řada odborníků často velmi skeptická k
výsledkům kolegů z USA, kde se takový přístup nejčastěji objevuje. Profesor Jan
Jelínek na přednáškách připomínal, že je nutné zajímat se i o pozadí výzkumu, o
to, kdo ho platí a jaké má sám společenské a politické názory a zájmy).
Pseudorekonstrukce pasivní
- autor
takové rekonstrukce má snahu ukázat něco konkrétního z pravěku, ale vůbec se v
oblasti nevyzná, tak jen pasivně obkresluje od jiných autorů. Svoje obkresleniny dál může upravovat přidáním nových reálií nebo
fantasií nebo skládat dohromady s jinými dalšími vzory přejatých
rekonstrukcí. Často se setkáváme s překresleninami překreslenin v už několikáté generaci, kdy nikdo neprovedl
revizi. Nezřídka se s takovými pracemi setkáváme například v encyklopediích a
školních učebnicích.
Pseudorekonstrukce pitoreskní
-
nepřirozeně podivné a uměle působící výjevy z pravěku budící dojem karikatury.
Historicky se nejdříve objevuje v obrazové ,,rekonstrukci“ a později i ve
filmové podobě, často doprovází dokumentární film. Týká se nejvíce podoby
čelistí a tvaru a velikosti nadočnicových oblouků či valů, čela a hlavy na
portrétech. Jedná se o ty případy, kdy výtvarník nebo filmař namaskuje
současného člověka do podoby velmi dávného člověka, který měl úplně odlišné
proporce. Přitom se dostane do neřešitelné situace, jak zmenšit čelo a ubrat
hmotě hlavy na určitých místech. Proto se například používá předimenzované
neanatomické předsazení nadočnicových valů, aby se opticky snížilo čelo. Ve
srovnání s postavením očí tak vnější okraje valů vypadají bujně a neodpovídají
tvaru lebky. Ovlasená část hlavy je tak zvětšena jako u pradávných lidí dozadu,
do stran, až enormně dopředu a navíc i nahoru a s dalším nahromaděním hmoty
kolem horní a dolní čelisti působí hlava už příliš přehmotněně
a nepřirozeně. Zmenšení hlavy směrem nahoru, které existovalo u dávných lidí, tak
celkový tvar hlavy zjemňovalo a nereálné přidávání hmoty na všechny strany
vytváří spíš takovou frankensteinovskou podobu
vidívanou často v televizních hraných dokumentech. V současnosti je však
možné řešit situaci ve filmu dodatečnou digitální úpravou, což se bohužel zatím
neděje.
Nalevo
vidíme masku ,,pračlověka“ nasazenou na lidskou hlavu do televizního filmu o
dávných předcích. Napravo vidíme skutečné proporční rozdíly: bíle je hlava
současného běžného Evropana, černě je nakreslen obrys běžného evropského
mladého erekta. Obrysová linie hlavy běžného
moderního Evropana přesahuje směrem nahoru hlavu erekta,
neandrtálce i mužské lebky hromady našich pavlovienců. Prosté vytvoření dojmu
dozadu ubíhajícího, nízkého čela přestřeleným vyzvětšováním
nadočnicových oblouků evidentně nestačí. Obrysová linie je neskutečně umělá a
deformovaná. Hlava působí velkým dojmem oproti tělu. Naopak samotná lebka erektů spíše působí malým dojmem ve srovnání s tělem a u
řady evropských erektů je malá dokonce i zadní část
hlavy.
Pseudorekonstrukce zesměšňující
- u
některých historických ,,rekonstrukcí“ lze uvažovat o možnosti záměrného
znehodnocení a výsměchu směrem k paleoetniku. To
například v souvislosti, kdy výtvarník, architekt či členové komisí jsou protievolučně předpojatí a vybírají takovou podobu díla,
která by evoluční postoj zesměšnila. Takové práce se objevily na počátku 20.
století okolo neandrtálců, např. výrazy a postoje choromyslných, okusování holé
kosti atd.
Podobné zesměšňující obrazy či televizní šoty
se objevují dodnes jako ,,lidová představa o paleolitu“ (viz heslo), samozřejmě
se jedná o hanobení vlastních předků a hanobení rasy a národa a takové
prezentace jsou v některých případech právně postižitelné.
Poprvé
se objevila představa neandrtálce jako psychicky vyšinutého nenormálního a
neplnohodnotného člověka ve Filildově muzeu.
Atributy, které zde vznikly, provázejí zpodobnění
dávného člověka dodnes (kožešina přes boky, prázdná, holá kost, méněcenné
postoje a výrazy). Srovnej se zobrazováním náboženských motivů ranného
křesťanství (umění katakomb) a jeho vlivu na pozdější zobrazování náboženských
motivů. (Princip vzniku mytologie a jejích symbolů.)
Pseudorekonstrukce romantická - vytváří image letní dovolené, polonahá, bronzově opálená těla,
letní teplá krajina, teplomilné rostlinstvo, stany evokující
camping, táborové ohniště, teplé uklidňující barvy obrazu. Romantika pokračuje
v lovecké činnosti v takové krajině a to s myslivecky typickou zvěří (jelen,
srnec, divočák, bažant, polní zajíc). Takové rekonstrukce divák přijímá emočně
a rád, otázka je, proč vznikají takové vize i u prezentace kultur paleoklimaticky řazených do severských podmínek a
paleontologicky k zoologickému výčtu zvířat typu, sob, pižmoň, polární zajíc či
polární liška. Zřejmě se jedná o závažnou chybu informačního filtru autorů.
Pseudorekonstrukce symbolická
- pohybuje
se jakoby velmi blízko metody rekonstrukční paleoetnologie, ale zůstává jen
povrchní. Uplatňuje se u ní jen primární symbol, který je výrazně dominantní.
Například výjev v chatě pavlovienců představuje specifickou pózu dřepícího člověka - příslušníka přírodního národa. Póza je
opravdu autentická pro příslušníka nějakého přírodního etnika, které se nám
vybaví jako zástupné (symbolické) pro přírodní národ. Realitou však je, že to
bude nejspíš člověk z tropické, subtropické nebo nejspíš nějaké aridní oblasti. A tak uvidíme pózu Kunga
tam, kde by byla na místě charakteristická póza pro severská etnika (ve stoje).
Podobně je to s materiály na obydlí a pod.
Zároveň je možné tímto
termínem označit rekonstrukce s omezením variační šíře antropologické či
kulturní na jediný typ vydávaný za univerzální. Např. ,,Takto vypadá
neandrtálec, takto erektus, takto australopitékus!“.
V prostředí chudém na samostatné uvažování (jako ve školství) jsou takové
,,obrázky“ tradičně využívány. Protože se děsíme představy, že by někdo
ukazoval: ,,Takto vypadá Evropan, takto vypadá středoevropan takto vypadá
Moravan, Polák, Čech atd.,“ nabízíme z mnoha závažných důvodů (podpora
vyšinutí, vytváření úzkých atrap vedoucích později k mechanismům rasizmu a
kulturní nesnášenlivosti) raději širší ukázku variačního spektra, která posouvá
rozhled a toleranci do benevolentnějších mezí (srovnej s termínem „rekonstrukce
generalizující“).
Pseudorekonstrukce prezentační tabulová -
práce vycházející z potřeb muzeí a dalších institucí. Jde o komplexní,
velkolepé předvedení života nějakého paleoetnika
(nebo i nějaké pravěké epochy, lokality a podobně) široké veřejnosti.
Historicky jsou právě takové ,,rekonstrukce“ nejspekulativnější a nejméně
přínosné, protože jim nepředcházela systematická podrobná práce v
jednotlivostech. Vlastně by měly takové práce být až výsledkem dlouhé řady
předchozích dílčích rekonstrukcí. Pouhý zájem pořídit jen velkolepý efektní
obraz, sochu či dioráma není nic jiného, než pokus, jak nějak vyzrát na větší
finanční výdaje a obejít roky systematické práce a klíčové rekonstrukce (viz
heslo „rekonstrukce klíčové“). To přirozeně vede k velmi uspěchaným závěrům.
Paradoxem pak je, že takové instituce, které se pro takto uspěchanou
,,rekonstrukci“ rozhodnou, se vlastně výrazně vystaví reálnému nebezpečí šíření
nepodložených spekulací či dokonce přímo bludů, které vlastně samy zaštítí.
Zpět na úvodní stranu ◄ Předchozí Další ►
Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz
© Antropark 2006, Author and Illustrations © Libor Balák, Úvod do rekonstrukční paleoetnologie