Úvod do Rekonstrukční paleoetnologie

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

Úvod do rekonstrukční paleoetnologie a etnologie - Libor Balák

Kapitola pátá: DALŠÍ SPECIFICKÉ ČLENĚNÍ REKONSTRUKCÍ

Rekonstrukce klíčová (základní) – je rekonstrukce (myšlenková konstrukce) mapující a vymezující hranice chování, jednání kultury a související anatomie či genealogie jednotlivých paleokultur či typů a forem člověka. Bez vzniku takových vymezujících dílčích, ale základních rekonstrukcí není možné jak ucelenější hodnocení paleoetnik, tak ani provedení dílčích rekonstrukcí (viz metodika rek. pal.).

Rekonstrukce multidisciplinární - rekonstrukce mnohaoborová - je to taková rekonstrukce, která je v souladu se všemi souvisejícími obory a čerpá z nich materiály a podklady k práci. Tento přístup poskytuje možnost udělat si určitou konkrétnější představu. Proto je základní součástí a filozofií paleoetnologie a rekonstrukční paleoetnologie (viz metodika rekonstrukční paleoetnologie).

Rekonstrukce podoby podle lebky – jedná se o řadu metod, jak doplnit lebku tak, aby se vrátila podoba jejího nositele (nanášení průměrné tloušťky tkáně, nanášení svalů podle stavu úponů). Ať ruční nebo počítačové práce jsou všechny vždy velmi blízké pravdě díky veliké individuální odlišnosti lidských lebek. Práci ovlivňují negativně chyby zásadního charakteru. Podobu však také velmi sugestivně ovlivňuje i neodhadnutelný růst vlasů a jejich účes. Doporučuje se užívat soudobého výtvarného záznamu nejlépe tzv. rekonstrukční metamorfózy (viz heslo) nebo odpovídajících souběžných vzorů, vše dokládat textem a zaznamenávat důvody postupu. Ty nejkvalitnější rekonstrukce obličeje podle lebky musí bezpodmínečně zahrnovat zohlednění stavu kostí nohy, které mohou nést informaci o případném namáhání kloubů nadměrnou vahou jedince (může dojít až k perforaci povrchu určité části kosti). Tímto způsobem tak můžeme určit i velmi pravděpodobný stav tuku v obličeji.

Z důvodů registrace spousty chyb, které se v rekonstrukcích podob objevují, je nutné doporučit, aby portréty vznikaly v sériích a aby výtvarník byl zkušený portrétista. Nejčastější chyby spočívají v prosté záměně nějaké míry tloušťky tkáně na jednom místě. Rekonstruktéři pak tuto chybu aplikují všem svým pracím, často celé roky či dokonce celoživotně. Pak mají všechny jejich takto vzniklé tváře např. příliš dlouhý obličej, jiná dílna zase špulí rty stále a stále dopředu. Zkušený, všímavý portrétista by si právě u větších sérií ihned nesmyslné a nápadné shody některých rysů všiml a chybu by ihned odhalil. Rozhodně není zárukou kvalitní práce nějaký ten akademický titul. U této práce je třeba skromnosti a zároveň snahy o co nejkritičtější pohled. Solidní jsou rekonstrukce bez vlasů, ty by měly být určitou samozřejmostí, ale musí se s jejich expozicí pracovat profesionálně - například je porovnávat se součastnými bezvlasými hlavami. A zase můžeme prezentovat určitou variační šíři. Je třeba si přiznat, že si prostě mnohdy nejsme jisti a principiálně si mnohdy jisti být ani nemůžeme. Takový pravdivý přístup nám pomůže lidsky přiblížit naši práci laikům a naše práce pak bude daleko přijatelnější.

Rekonstrukce vstupní – prvotní řádné výtvarné vyobrazení dávné situace. Je přínosné tím, že během práce se nad jednotlivými aspekty zobrazovaného života dá u malování konečně dlouho přemýšlet (to jen v případě, že je výtvarník zároveň specialista na rekonstrukční paleoetnologii). Takto vzniklé úvahy a komentáře v písemné podobě tvoří dokumentaci tématu. Vyjasňování si vzniklých nesrovnalostí a poukazování na další možnosti, jak zdokonalit danou představu o tématu, jsou nedílnou součástí vzniklého odborného článku. Někdy vznikají i náčrty a studie jiných, lepších řešení. Rekonstrukce brzo dohání velký časový propad minulého století a tak se dostává každá taková dokumentace do nutné polemiky, zda opravdu všechny materiály nabídnout do odborného pojednání, protože hrozí, že kdokoli jiný bude v práci pokračovat a sebere si pro sebe slávu a prvenství z realizace a precizace výše uvedených náčrtů a studií. (Je to obdobná situace jako s objevy genetiky ve spojených státech, které se hned nedávají veřejnosti, ale k patentovému řízení.) Proto se práce často řeší zastavováním jednotlivých projektů a hledáním finančních prostředků, aby se dokončily v plné podobě a byly prezentovány i obrazově v definitivnější ucelené podobě.

Rekonstrukce zakázková – za vznikem každé rekonstrukce či ,,rekonstrukce“ je nějaký konkrétní důvod, proč byla vytvořena.Pro posouzení dané práce je nutné znát důvody, které vedly někoho, aby se jí věnoval.

1. Vědecká objednávka. Rekonstrukce a obzvláště ty, které jsou ve spojení s rekonstrukční paleoetnologií a rekonstrukcí obličejů podle lebek, by měly mít svůj přirozený původ a zastřešení i zadavatele pro systematickou práci a zastřešující vazbu ze strany Akademie věd. To z principu obecné náplně hledání a bádání i v oblastech prehistorie. U nás však prehistorie jako taková ani neexistuje a pracoviště prosté paleoetnologie (nikoli však rekonstrukční paleoetnologie - viz paleoetnologie a rekonstrukční paleoetnologie) při ústavu Akademie věd vzniklo až koncem dvacátého století.

2. Muzeologická objednávka. Důvodem je názorná a atraktivní prezentace sbírkových fondů. Většinou se jedná o nárazové akce (viz rekonstrukce tabulová, prezentační). U nás byly učiněny pokusy i v největších našich muzeích držet si výtvarníka jako běžného zaměstnance, které vždy měly krátkého trvání pro nepoměr mezi vytvořenou uměleckou hodnotou a zaměstnaneckým platem (akce skončila ještě v průběhu 80. let dvacátého století emigrací dotyčného výtvarníka na západ). To byl pokus, jak obejít zkolabovaný mechanismus nákupů sbírkových předmětů, který je i komisního, těžkopádného charakteru. Spíše je zde možný nákup celoživotních sbírek, tedy již klasického a známého materiálu, který bude uznán za hodný nákupu. Avšak rekonstrukce jsou mincí spojenou s vědou, čili rychle zastarávají, takže takové sbírky nemají praktické muzeologické hodnoty. Lepší je vždy „ušít na míru“ (objednat si) současné a aktuální nové práce, které mají před sebou ještě nějakou tu perspektivu.

wpe23.jpg (9093 bytes)

V tom horším případě jsou zadavateli archeologové či antropologové, kteří s rekonstrukcemi nemají žádné zkušenosti a někdy má rozhodující slovo i architekt, který už o paleolitu či rekonstrukcích nemá vůbec žádnou kvalifikovanou představu. Z tohoto místa se mohou pak zadávat jak ,,rekonstrukce,, nebo i výtvarné práce, které jsou spíše „legrácky“ obcházející fakt, že zadavatelé a autoři výstavy si s opravdovými rekonstrukcemi neví rady. To je dosti tragické, protože odčerpávají prostředky na skutečné, kvalitní rekonstrukce.

3. Politická objednávka. V tradici východoevropských zemí jde především o prezentaci politické názorové ideje (vědecký světový názor) jak ji známe u nás z 50. až 80. let dvacátého století. Zde rekonstrukce nebyly shledány za hodny samostatné vědecké disciplíny, protože se od nich očekávala jen poslušná ilustrace gradualistické evoluční cesty vývoje života od jednoduchých forem ke složitějším a složitějším a dokonalejším až k hypotetickým výšinám vysněného komunismu, kdy budeme nakupovat zadarmo a pracovat, jen když se nám bude chtít, budeme všichni šťastní a ústa budeme mít od ucha k uchu samou spokojeností a nevýslovným štěstím. Tématicky se někdejší ,,rekonstruktéři“ nevěnovali žádné konkrétní lokalitě nebo odbornému problému. Rekonstrukce neprovázel zápis ani obhajoba, neprovázelo je cokoliv, co by připomínalo vědu. Nebyl na to čas, požadovalo se jen kvantum materiálů v minimálním čase s nábojem obrovské přesvědčivosti. Vše bylo zaměřeno především na mládež. Rekonstrukce byly degradovány jen na ilustrace a jako takovým jim byl dán prostor v publikacích i v televizi či filmu (Z. Burian, Karel Zeman). (Spojeno i s vydáváním cizojazyčných mutací s vývozem ideologie, jejím upevňováním a šířením). Oficiální Akademie věd nespustila vlnu kritiky ani blíže neprozkoumávala takové práce, protože by to mohlo ohrozit přímočarost onoho politického záměru. V oficiálním tisku či televizi neexistoval žádný prostor pro kritický pohled na práci Z. Buriana a to i někdy proto, že by to byla zároveň i možnost nechtěně ohrozit existenci naprosto výjimečně výtvarně slušných ,,rekonstrukcí“.

Stejně společensko-politické pozadí měly rekonstrukce a představy někdejšího života kolem piltdownského podvodu a obhajoby koloniálního vidění světa v Británii. Velmi poslušně pracovala archeologie pro Velkoněmeckou říši ve 30. a 40. letech 20. století. V současnosti se společensko-politický diktát může daleko skrytěji uplatňovat přes dnes zaběhlý způsob financování pomocí grantové politiky, tedy i mimo oblast klasických institucí z oblasti muzeí a škol.

4. Ekonomicko-politická objednávka. Je od předešlého původu rekonstrukcí západní provenience. Jedná se o zájem rekonstruovat podobu konkrétní lokality, to vše je spojeno s určitým teritoriálním chováním v širším slova smyslu. Tj. rekonstrukce mají být určitým zatraktivňujícím prvkem, který přiláká pozornost turistů a následně kupujících. Je propojen s prosperitou a prezentací konkrétních lokalit a tedy s prosperitou a zájmy úředníků, politiků a obchodníků. Zase nejde o systematickou rekonstrukční odbornou práci a není žádná záruka , že takto orientované rekonstrukce nebudou mít spíš určitého cirkusového ducha. To se vždy dá ověřit u dokumentace jednotlivých rekonstrukcí. Každopádně kladem těchto rekonstrukcí je začlenění povědomí faktické konkrétní prehistorie známé krajiny do kulturního povědomí. To je spojené s expozicemi na lokalitách jak vnitřních, tak venkovních. Je to spojeno s časopisy o prehistorii zaměřenými pro veřejnost. Odráží se to nejen v komunální politice, ale v kultuře jako celku a to i ve filmové tvorbě (zase ve spojení s určitou lokalitou)

5. Komerční objednávka. Například pro oblast publikační, vzdělávací, hračkářskou, atd. Ze zásady jde o to v minimálním čase za co nejnižší náklady vytvořit alespoň výsledek budící pocit rekonstrukce a pravěku (uplatnění primitivnosti, rozházenosti a divokosti). Komerční objednávka chce spíše využívat již zhotovených odborných materiálů a zatraktivňovat je. Takové materiály však chybí, takže bere materiály, kde se dá (docela se hodí heslo ,,Sela bába mak, nevěděla jak!“). Tím se vlastně šíří a žije spokojeným životem i ona ,,lidová tradice o paleolitu“(viz heslo „Lidová tradice o paleolitu“).

6. Jiný důvod objednávky - zvídavost. Posledním důvodem by měla být čirá zvědavost, jak to v minulosti vypadalo. Můžeme toto prázdno naplnit horami fantazie (viz rekonstrukce fantazijní) či nějakými spekulacemi nebo tradičními pohledy, tj. modernizace představ našich předchůdců z 20. a 19. století (viz termín ,,rekonstrukce“) a nebo začít seriózně systematicky s využitím výsledů, jež vyplývají z porovnání z dalších materiálů, které nabízí řada souvisejících vědních oborů. Tedy práce ne nepodobná ve své podstatě některým oblastem kriminalistiky. Tady je však nutné, aby měla práce svého mecenáše, protože systematicky se rekonstrukci žádná státní instituce nevěnuje a chybí pro ni jako pro profesionální oblast komplexní pracovně-ekonomické zázemí.

Rekonstrukce zatraktivňující – je výběr atraktivních témat, artefaktů a typů lidí se záměrem upoutání pozornosti za propagačním účelem. Tyto práce pak časem musí v souborech být doplněny ,,normalizujícími“ pracemi, aby celek zůstal objektivní. Realitou však je otázka, kdo bude tuto drtivou následnou většinu prací zadávat a financovat, právě proto, že není atraktivní. Tyto normalizující práce tak monitorují zájem společnosti poznávat a šířit objektivní informace. Zrcadlí tak stav a úroveň současné společnosti, která rekonstrukce oficiálně neprodukuje ani jinak je výrazně nepodporuje, jen je toleruje jako alternativu k pro ni přijatelnějším pseudorekonstrukcím nebo pro ni nejpřijatelnější absenci rekonstrukcí.

Rekonstrukční etnologie – je multidisciplinární metoda (obor), který zpracovává archeologické, historické, antropologické a další materiály o daných etnikách tak, aby vyvodil dnes již chybějící informace. Rekonstrukční etnologie zpracovává etnika holocenních kultur, tedy od data 10 000 let a navazuje tak na rekonstrukční paleoetnologii. Rekonstrukční etnologie používá všech metodik a zásad rekonstrukční paleoetnologie. Její práce je v zásadě velmi zjednodušena faktem, že holocenní kultury byly neseny vždy jediným druhem člověka (Homo sapiens sapiens) a lze tedy přímo použít sociobiologie a obecných znalostí z antropologie (např. Murdockovy společné oblasti v chování všech kultur moderního člověka). Název rekonstrukční etnologie vznikl jako potřeba označit práci, která se již evidentně vzdálila od archeologie, ale chce být dále v oblasti racionální kritické vědy. I zde hraje výraznou roli zájem o oblast psychologie a právě práce archeologa PhDr. Luďka Galušky, která vysvětlovala pohřby na staré Moravě z desátého století na předtím duchovně-historicky význačných někdejších lokalitách, je komplexním dodržením kritických postupů i volbou metodiky totožná s postupy rekonstrukční paleoetnologie. Evidentně už však tato práce opustila rámec konvenční archeologie a dále by na ni mohlo být pohlíženo jako na jakousi nadstavbovou spekulaci spojenou s nutným podílem fantazie. Proto bylo od označení rekonstrukční paleoetnologie odvozeno označení rekonstrukční etnologie. Pak je možné na rekonstrukční etnologii pohlížet jako na vědu, která musí ze své podstaty postupovat ve své práci s kritickým hodnocením a patří sem automaticky i pokusy a experimenty. Rekonstrukční etnologie je tedy odvozená od rekonstrukční paleoetnologie a má identickou metodiku a principy. Znamená to v praxi, že například nebudeme tak jako archeologové dělat ,,rekonstrukci“ obydlí podle základů, byť by to bylo na nějaké známé lokalitě, kde se dochovala spousta základů obydlí, ale že se raději budeme věnovat takřka neznámé malé lokalitě, kde se dochovaly hliněné modely domků se střechami a specifickými zdobeními, které bychom si nikdy nevymysleli. Také to například znamená, že budeme dodržovat nálezové situace, břitva v hrobě by měla vést k oholené tváři, nikoli k zarostlému muži. Rovněž velikost, výška a charakter stěn starého kostela by měly být věci nikoli kulturně evolucionalistického pohledu, ale měli bychom se k nim dopracovat výpočtem vhodné výšky a vnitřního prostoru chrámu jakožto hudebního nástroje, jakými první evropské kostely opravdu byly. V modelové rekonstrukční etnologii bychom se měli zaměřit nikoli na evolucionistický pohled, ale na modely společností v jednotlivých kulturách a obdobích s důrazem na vztah určitého etnika k relativně rychle se měnícím zdrojům a způsobům získávání těchto zdrojů. Rekonstrukční etnologii určují specifické psychologické faktory, jako je ztráta přímé sociální vazby, zvýšený vliv sociální psychologie, zvýšený vliv skupinového tlaku, skupinového myšlení. Ale charakteristická je i závislost na nestabilním zdroji potravy úplně odvislého od libovůle počasí s modely situací případných následných krizí a jejich průběhem. Modely zemědělských holocenních etnik jsou zajímavé především ve srovnání s modely předchozích kultur a modely společností přírodních národů. Využití rekonstrukční etnologie se samo nabízí například v prognostice. Některé ,,experimenty“ s ,,rekonstrukcemi" způsobu života holocenních kultur lze nejspíš zařadit jako experimenty na pomezí rekonstrukční etnologie. Zvláště ty, které sledovaly nedochovatelné vztahy a prvky logicky předpokládaného materiálu, který klasická archeologie sledovat nemůže.

Rekonstruktér – výraz je u nás poprvé použitý v padesátých letech v publikaci ,,Úvod do všeobecné paleontologie“-Augusta, Remeš. Označuje profesi věnující se specializovaně rekonstrukci podoby vymřelých organismů. Ačkoli taková profese byla realizována v USA u osoby malíře Charlse R. Knighta, u nás celé 20. století taková trvalá profese nikdy oficiálně nevznikla. Tato spolupráce Charlse R. Knighta vznikla jako systematická spolupráce s Americkým muzeem pod patronací velmi schopného ředitele Osborna. Malíř umělec zůstal umělcem malířem a jeho malby byly použity k reprezentaci muzea. Zůstal statut luxusní špičkové práce.

Značně nešťastný podobný pokus byl na začátku 80. let 20. století učiněn v brněnském Anthroposu v osobě muzejního zaměstnance - výtvarníka. Ovšem jen na úrovni běžného pomocného personálu, obyčejného, málo placeného a snadno nahraditelného muzejního výtvarníka, jakých je všude dostatek. Celá filozofie spočívala na komické představě udržet si jen těžko nahraditelného a naprosto výjimečného umělce, který by odváděl unikátní specializovanou práci a to vše jen při běžném platovém zařazení středoškoláka. Pak zcela nevyhnutelně a zcela přirozeně muselo velmi brzo dojít k neúnosnému napětí mezi odváděnou unikátní prací umělce a neadekvátním finančním ohodnocením. Brzo celý pokus končil odchodem takového umělce-zaměstnance na lépe placené pracoviště do Národního muzea v Praze, kde celá fraška pokračovala navýšená jen o několik stokorun a vše pochopitelně vyústilo krátce na to emigrací do zahraničí v zámoří (viz profesionální rekonstrukční paleoetnolog).

Druhá možnost byla stát se profesionálním výtvarníkem, což znamenalo stát se součástí Českého fondu výtvarných umělců, což byla prestižní společnost, kam se dostal jen málo kdo. Rekonstrukce se daly provádět a samofinancovat přes ilustrace a autorské honoráře v publikacích. V této dimenzi se pohyboval geniální malíř Zdeněk Burian. Co by ilustrátor a výtvarník ve státě, kde se dodržovaly autorské smlouvy pod státním dozorem, mohl žít slušným životem profesionálního, dobře placeného výtvarníka. Po revoluci v roce 1989 nebyl stát sto zajistit dodržování autorských práv, smlouvy s nakladatelstvími dostávají kuriózní podoby nebo přímo chybí, honoráře se katastroficky propadají dolů pod úroveň hodinové práce uklízečky. Éra knižních ,,rekonstrukcí“ a rekonstrukcí končí.

V současnosti lze na označení „rekonstruktér“ nahlížet jako na dobové, výjimečně příležitostné označení, které bylo naplněno jen ve výjimečných případech a v současnosti jej už nelze užívat. To proto, že znalosti, které musí mít současný specialista na vědecké rekonstrukce, jsou nesrovnatelně přesahovějšího charakteru a dnes můžeme označovat takové specialisty za rekonstrukční paleoetnology, nebo za rekonstrukční etnology či zkráceně za paleoetnology. Lidé vytvářející ,,rekonstrukce“ bez dodržení kritického přístupu a specifických metodik rekonstrukcí pochopitelně z takového označení vypadávají. Ty lze označit pouze jako specificky nekvalifikované výtvarníky či vědce, kteří zcela volně a fantazijně (pseudovědecky) zpracovávající témata dávného života nebo úplně popravdě za podvodníky a mystifikátory. Pokud někdo pseudovědecké práce vydává za rekonstrukce, je pochopitelně logické jej plným právem označit za podvodníka.

Zpět na úvodní stranu ◄ Předchozí Další ►

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz