Úvod do Rekonstrukční paleoetnologie

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

Úvod do rekonstrukční paleoetnologie a etnologie - Libor Balák

Kapitola druhá: Základní přehled a charakteristiky

Základní pojmy

Rekonstrukce – znamená znovuobnovení, znovuvytvoření, znovuoživení. Rekonstrukce je napodobenina původní podoby, iluze původního stavu. Do této kategorie patří například rekonstrukce budov podle původních plánů, ale také (v oblasti výjevů z minulosti) rekonstrukční metamorfózy - transformace.

Rekonstrukce výjevů z minulosti – je myšlenková (a následně verbální, plošná, prostorová, filmová či digitální) konstrukce napodobující někdejší život, podložená solidními, informovanými domněnkami, odborně zpracovaná na základě kritického hodnocení (kritické hodnocení je soubor kritérií daný psychologií limitující vědeckou práci). Rekonstrukce výjevů z minulosti je racionální a co nejlogičtější a také co nejvěrohodnější ,,obraz“ (představa, napodobenina) minulosti s použitím všech možných pomůcek k dosažení co nejpravděpodobnějšího obrazu minulosti. Je to také napodobenina někdejšího dojmu – image, již bychom získali, kdybychom navštívili někdejší lidi. To vše v určitém jasně vyhraněném koridoru možného. Předpokladem dané práce je kvalifikovaný přístup. To znamená, že jsme obeznámeni s procesy archeologizace, geologickými a půdními procesy, které ovlivnily stav současného archeologického materiálu, a že rozumíme psychologii a jsme schopni zajistit nezkreslený a nestranný výzkum a posouzení někdejší kultury či určitých projevů dané kultury. To, že práci dokladujeme písemně, je samozřejmostí.

Rozlišujeme primární rekonstrukci a sekundární rekonstrukci. Primární rekonstrukce jsou ty, které jsou jasně vymezeny archeologickým materiálem. Jejich konstrukce je jasná a pomocí kritického hodnocení jednoduše odvoditelná. Tyto rekonstrukce se nazývají rekonstrukční metamorfózy (nebo transformace).

Složitější odvozené myšlenkové konstrukce bez přímého či dostatečného archeologického podkladu (sekundární rekonstrukce) nazýváme rekonstrukčními napodobeninami. Sekundární rekonstrukce vycházejí nejen z jediného archeologického podkladu, ale opírají se také o již vzniklé jiné rekonstrukce, proto označení sekundární. Některé rekonstrukce zůstávají některými znaky v oblasti rekonstrukčních transformací a některými znaky zase v oblasti rekonstrukčních napodobenin.

Příklon ke kritickému přístupu a písemné doložení myšlenkové konstrukce řadí rekonstrukce do světa vědy. Odklon od kritického hodnocení produkuje pseudorekonstrukce, které nejsou ničím jiným než výsledkem pavědy. Pro současnou vědeckou rekonstrukci je nutné akceptování mnoha dalších oborů a nesmírně důležité je jejich propojování.

Psychologie uvnitř rekonstrukční paleoetnologie mimo jiné odhaluje zkreslující mechanismy, které nám automaticky brání kvalitně zpracovat paleolitický materiál. Těchto mechanismů bylo nalezeno téměř ke stovce a některé mají na nás tak silný vliv, že se tohoto vlivu nikdy nezbavíme úplně. Proto psychologové navrhují určité složité, velmi speciální a odborné postupy práce na rekonstrukcích tak, abychom se negativním vlivům dokázali vyhnout a mohli se v oblasti hodnocení a poznatků pomalu posouvat kupředu. Dnes je možné rekonstrukce správně chápat jako cestu k širším výsledkům, které leží teprve daleko před námi, a které zatím ani neumíme produkovat a teprve připravujeme pro takovou práci půdu. Zatím tedy vědecké rekonstrukce budou velmi tématicky omezené, velmi zúžené na jednotlivá zpracovávaná základní témata. Větší rekonstrukční celky v samotné rekonstrukční paleoetnologii jsou dnes jen zkušebními modely a určitými pracovními sondami, než definitivnějším, skutečně plně podloženým komplexem. Rekonstrukční paleoetnologie tak mění dosavadní chápání a obecné hodnocení rekonstrukce zcela zásadním způsobem.

Rekonstrukční paleoetnologie může také prognostikovat. To díky skutečnosti, že hledá propojitelné cesty mezi jednotlivými obory, snadno získává solidní, velmi pravděpodobně správné teorie a metodiky, které jí dovolují získat data odhalující základní mechanismy a zákonitosti. Ty se pak dají aplikovat jak na rekonstrukce, tak i v oblasti prognostiky.

Obecná rekonstrukční paleoetnologie

Je důležité, abychom aktivně hledali takové archeologické a antropologické materiály, které prozrazují určité konkrétní informace o chování, charakteristikách a ,,etnografických" materiálech někdejšího etnika. Rekonstrukční paleontologie pracuje s vizuálním materiálem, vizuálním představou. Je si vědoma velmi omezené a nepřesné slovní rekonstrukce, proto pracuje s náčrty, schématy či barevnými, realitu připomínajícími materiály. Přesto musí být součástí práce písemný materiál, popisy, porovnání, revize, kritiky, obhajoby apod...

Základní metodikou je metodika segmentace, kdy se pro určitou danou kulturu a určité paleoetnikum hledají jednotlivé klíčové materiály, které mají potřebnou výpovědní hodnotu pro konkrétní psychologickou vlastnost a schopnost či dokonce pro určité konkrétní kulturní řešení (kulturní vzorec). Tyto jednotlivé materiály se dlouho analyticky zpracovávají izolovaně, aby se zabránilo připsání subjektivních prvků v chování a schopností zkoumané kultuře. Dále se provádí syntéza chování a popřípadě kulturních zvyklostí s možností určitého doplnění.

Důležitá hesla obecné rekonstrukční paleoetnologie jsou: klíčová lokalita, klíčový archeologický materiál, klíčový antropologický materiál, segmentace, analýza, syntéza.

V ,,Personě gravettienu" byl takovým klíčový materiálem gravettienský soubor popisných ženských sošek a hrobový materiál s dochovanými nášivkami. Materiál byl zpracován bez ohledu na to, že se jedná o dávný paleolitický materiál, pozornost byla při analýze věnována všem výpovědním aspektům tak, jako by se jednalo i o současné materiály. Vznikly tak kategorie střihů, účesů, pokrývek hlavy, ozdobných pásů a kategorie severského arktického oděvu. Odloučením od celkového dojmu naší obecné podvědomé představy - předpojatosti o paleolitu tak nedošlo k zastření, které mohlo zamezit objektivní a jinak zcela jasné interpretaci. Z pohledu již zpracované persony bylo pak možné znovu sledovat paleolitický materiál a hledat pak další klíčové materiály, které dokládají i v jiných oblastech severský způsob života, kdy je důležité solidní konstrukční, řemeslné a umělecké zpracování artefaktů.

Umělecká rekonstrukční paleoetnologie - úvod do metodiky

Postesk nad tím, že je někdo výtvarník, a že se mu to bádá kolem uměleckých předmětů, když je výtvarník, je i není oprávněný, vlastně spíš záleží na tom, jaký je výtvarník. Ve skutečnosti je nejlepší, má -li výtvarník nejblíže zkoumavému duchu renesančních umělců a ve své niterné podstatě se považuje stále za renesančního umělce, pro kterého je renesance stále živá. Otevření se přírodě, obdiv k přírodě a snaha ji zkoumat je prioritou, stejně, jako byla prioritou da Vinciho. Ale i sám Leonardo da Vinci vysvětluje nesamozřejmost realistické objevné malby. Píše, jak umění od Římanů upadalo, protože celé dlouhé generace umělců nepovažovaly za autoritu přírodu, ale lidské vzory. Nepomohli nejlepší učitelé, nepomohly nejlepší školy ani nejskvostnější lidská díla. Až malý chlapec z hor zvyklý malovat kozy a ovce po kamenech, změnil běh světa. Proto by bylo naivní se domnívat, že samotný fakt, že je někdo výtvarník, by mělo automaticky změnit náhled na paleolitický, byť i jen umělecký materiál.

Vlastně stejně tak můžeme vidět, že i v lékařství, i když šlo do tuhého a šířili se morové nákazy nebo žlutá zimnice, dávní universitně vzdělaní lékaři raději citovali autority, za něž se schovávali, než aby se povznesli nad tradice a konvenci a začali používat vlastní hlavu a začali studovat reálné děje a souvislosti kolem nich. To stejné však platí i o konstruktérech a hlavně o otevření se novým řešením ze strany zadavatelů, což zvládají teprve zoufalí lidé v zoufalých situacích jako jsou například válečné konflikty.

U umělecké rekonstrukce je tedy prioritou leonardovský přístup, který na jedné straně nedůvěřuje konvenci a čemukoli, co se obecně tvrdí a je to plošně bez námitek přijímáno. Taková obecná tvrzení, postoje a stereotypy jsou obzvláště podezřelé a hodné toho nejpřísnějšího revizního přístupu. A na druhé straně se leonardovský přístup otvírá původním pramenům, které zkoumá z pohledu nezaujatého samostudia nadšeného jedince. V leonardovském renesančním přístupu vidíme otevření se přírodě, původnímu zkoumanému materiálu, experimentu a snahy nalézt obecně platné principy. Sem ale také patří rozvinutí citu pro práci, invenci a otevření se vlastním vnitřním emocím. Jedná se o rozvinutí smyslu pro kvalifikovaný odhad, který posouvá nejasné, jen tušené věci do konkrétnějšího světla, kde pak mohou být lépe zkoumány a ověřovány.

Právě u umělecké rekonstrukční paleoetnologie očekáváme, že citlivá duše umělce si všimne něčeho, co uniká pozornosti jiných. Že ztvární to, co se bojí zkonkretizovat ostatní. Umělecká rekonstrukce je tak určitým předvojem a průzkumníkem prošlapávajícím cestičku, stejně jako určitou laboratoří a místem prvního experimentu pro některé éteričtější poznatky nebo poznatky, které máme, ale jejich existenci si ani nepřipouštíme.

Umělecká rekonstrukční paleoetnologie také naplňuje hypotetickou modelovou rekonstrukční paleoetnologii konkrétní vizuální prací. Vzniká tak konkrétní vizualizace představy, jež vyšla právě z modelové rekonstrukční paleoetnologie. Ale zpětně dochází k interakci nazpět do modelové rekonstrukční paleoetnologie a dochází ke komentářům a doplňkům z její strany, které se pak zase promítají v oblasti umělecké rekonstrukční paleoetnologie.

Důležitým úkolem umělecké rekonstrukční paleoetnologie je vytváření nových nástřelů, nových vtisků a nových symbolů, nových sugescí, a nových umělých zkušeností, které jsou často jediným možným odrazovým můstkem pro další práci v rekonstrukční paleoetnologii vůbec (kdy bychom jinak dleli v dosavadní určitě nesprávné symbolice a nástřelech).

To, že se musí pořizovat dostupné písemné zprávy k vyhotovovaným pracím z pozice kritického hodnocení, je naprostou a samozřejmou nutností. Umělecká rekonstrukční paleoetnologie musí být taktéž spojena se studiem výtvarných uměleckých forem, uměleckých výrazových prostředků, uměleckých oblastí a směrů. A to od výtvarných děl přes literaturu, film, počítačovou animaci a jejího dopadu na veřejnost a jedince až po studium příslušných oblastí psychologie. Umělecká rekonstrukční paleoetnologie se vytrvale musí zabývat také propagační strategií a teoretickým studiem propagační strategie spolu s příslušnými oblastmi psychologie. Psychologie musí být součástí umělecké rekonstrukční paleoetnologie stejně jako u modelové rek. paleoetnologie.

Formy práce:

Konkrétním úkolem rekonstrukční paleoetnologie je realizovat rekonstrukce ve třech naprosto jasně oddělených základních podobách a to jako rekonstrukční transformace - metamorfózy, dále jako rekonstrukční napodobeniny - imitace a konečně v podobě uměleckých kvalifikovaných volných představ.

Rekonstrukční metamorfózy

Mají za úkol uměleckou formou přeměnit vybraný archeologický a antropologický materiál do snadno pochopitelné živé formy. Jedná se jen o převedení stylizovaného či skutečného, ale špatně čitelného neživého materiálu do dobře čitelné, živé a sugestivní nebo emotivní podoby. Úkolem je jasně ukázat spojitost dané rekonstrukce s původním materiálem a převést tak trauma z nedokonalého, zbytkového a časem poznamenaného nálezu do pozitivní emoční roviny. Rekonstrukční metamorfózy či transformace tak mají podpořit vznik mechanismu ,,nedokonalý archeologický materiál = práce na jeho oživení". Rekonstrukční metamorfózy tak pracují proti ustrnutí - uvíznutí v archeologickém materiálu a jeho ,,traumatizující nehybnosti - neživosti" a vzniku jednostranného sběratelství artefaktů a kultu mrtvých artefaktů.

U materiálů z období mladého paleolitu, především u gravettienu, vzácně u magdalenienu a aurignacienu můžeme využívat rekonstrukčních metamorfóz k pochopení vzhledu někdejších lidí, k pochopení jejich vizáže, úpravy vlasů, oděvu a ozdob. Právě pro pochopení persony gravettienu byly použity rekonstrukční transformace sošek a hrobů. Některé rekonstrukční transformace jsou už na pomezí rekonstrukčních imitací a to především některými částmi (například oděvy ze Sungiru). Stejně je možné rekonstrukční transformace zaměřit na obydlí, na výrobu předmětů, na technologie. Prvním krokem zde však bylo stanovení podoby gravettienců, protože různé práce pak už mohou vykonávat lidé s konkrétní autentickou vizáží. Tyto primární rekonstrukce slouží k vytváření pozitivních nástřelů a pozitivní sugesce a vytváří tak prostředí pro pochopení daných kultur a také určitý prostor pro přijímání dalších nekonvenčních informací o těchto kulturách. Jedná se tedy o základní práci v oboru rek. paleoetnologie.

U přechodných kultur a středního a starého paleolitu jsou realizovatelné jen ty rekonstrukční transformace, které jsou zaměřené na výrobu artefaktů, provozování ohnišť a podob lovu. Navíc se musí řešit výtvarně důležitý, ale těžký úkol - neukázat dávné lidi, protože neznáme jejich skutečnou kulturní vizáž. Vznikl by tak naprosto nežádoucí nástřel spekulací. Proto bude nutné prezentovat dlouho jen čisté rek. metamorfózy, které ukáží činnost, ale ne tvůrce. Tyto práce budou seřazeny do cyklů, kde budou vyprávět o svém tvůrci a vlastně nám obraz kulturní vizáže dávných předmladopaleolitických lidí bude vznikat až za pomoci nepřímé persony a dojmů z rek. metamorfóz.

Rekonstrukční metamorfózy se hodí používat vždy a všude a to nejen pro paleolit, ale i pro holocenní kultury. Jen je nutné vždy zjistit výtvarný klíč někdejšího zobrazení člověka a jeho vizáže a vždy postupovat od nejednoduššího úkonu postupně k úkolům složitějším a nebát se častého opakování. To je součástí sugesce a prosazení správných autentických vzorů v našem podvědomí.

Variační šíře možností u transformací (různé možnosti výkladu) se zachycuje buď na jedné kompozici nebo na více kompozicích. Je přirozené, že další variace se objevují teprve během práce samé, proto je třeba začlenit ostatní možné variace alespoň do textu, který se vztahuje k rekonstrukcím a má zůstat dostupný (např. na internetu). U rekonstrukčních transformací by měly být variační možnosti podloženy jasným materiálem z jiných podobných nálezů téže kultury. Jinak bychom bez podložení mohli mluvit o rekonstrukční imitaci - tedy o jiné kategorii rekonstrukce.

Obrazová kompozice zachycuje několik možných interpretací jednoho artefaktu.

Rekonstrukční transformace až imitace

Je kombinovaná kompozice, která ve výchozím materiálu zahrnuje jeden celý objekt, na němž jsou zcela jasně vidět určité kulturní předměty či jejich zbytky, jejichž původní podoba je snadno odvoditelná tak jako u normální rekonstrukční transformace, ale s tím rozdílem, že jiná místa nenesou takové informace a musí být jen kvalifikovaně odhadnuta (například u vizáže a to nejlépe na základě nepřímé persony). Rekonstrukční napodobenina je tedy taková metamorfóza, kdy se výsledek jeví jako logický a statisticky pravděpodobný, ale nemáme jej podložený přesně popsatelným nálezem ani jinými podobnými archeologickými nálezy dané kultury.

Takovou typickou prací je metamorfóza sungirského dětského dvojhrobu.

Rekonstrukční imitace

Je kompozice, která u transformovaného objektu nemůže jednoznačněji představit takové řešení, které by bylo v dané kultuře dokladováno například v jiné podobné souvislosti, avšak doplnění je logické a statisticky pravděpodobné. I tady je možné otevřít určitou variační šíři možností. Například u vizáže se využívá již hotové rek. transformace odjinud - ze stejné kultury nebo materiálů z oblasti nepřímé persony. I rekonstrukční imitace musí postupovat od jednodušších úkolů k těm složitějším a to se vlastně bavíme stále jen o rekonstrukcích jediného artefaktu (např.účesu) či jediného komplexu artefaktů (např.celkové odění).

V Antroparku na internetových stránkách Akademie věd je taková ukázková rekonstrukční imitace u madlénského oděvu, který má aplikovaný dekor z nálezu lopatkovitého předmětu z Moravského krasu. Z gravettienu pochází ukázka brněnského šamana. Poloha kamenných kruhů, stejně jako poloha kelnatek na čepici nebyla zaznamenána, dokonce obličej muže někdo z kopáčů prošlápnul a se střepy se nikdo nezaobíral, tak podoba muže unikla. Dále registrujeme zlomek předmětu interpretovaného prof. Martinem Olivou jako část paličky. Kosti v pozadí, stejně jako lebka nosorožce, symbolizují zvířecí kosti, které se našly v mužově hrobě. I nosorožčí lebka byla při někdejším záchranném výzkumu rozšlapána.

(Tabulové /zvěřincové/ rekonstrukce)

Jsou kompozice ukazující množství předmětů ve velkých názorných celcích, proto je nejlogičtější předně zpracovat tyto předměty samostatně, pak pomocí modelové rekonstrukční paleoetnologie dosadit další důležité, ale nedochované předměty a tyto zase samostatně zpracovat jako rekonstrukční imitace.

Tabulová rekonstrukce sídliště předmostského gravettienského typu je v Antroparku na internetových stránkách Akademie věd. Tato práce má však spíš charakter určité předběžné sondy a určitě má i velmi blízko ke kategorii umělecké kvalifikované volné rekonstrukční představy.

Umělecká kvalifikovaná volná představa

Je uvolněním a prvkem z uměleckého světa, dává průchod emocím, náladám a názorům, je to umělecký rozměr a opak té úzké a přesné rekonstrukční paleooetnologie, která vznikala jako přísný opak pseudorekonstrukcí a pavědy. Tím se ztrácel určitý lidský a umělecký rozměr kreativního a citlivého myšlení. Zvláště u šeptajících kultur je nutný určitý jemnocit a specifický individuální přístup. Označení umělecká kvalifikovaná volná představa je zároveň termínem charakterizujícím práce provedené s ohledem na psychiku tvůrce rekonstrukce, na jeho kulturní zastínění, na vtisky, nástřely, traumata, zatížení, symboly, konvence, stíny persony, či další strašáky z hlubinné psychologie a z jiných oblastí naší duše. Tyto negativní vlivy jsou výtvarníkovi známy a dovede je v práci potlačit, proto mluvíme o kvalifikované představě. To vše je tedy na úplně opačném břehu než je pavěda pseudorekonstrukcí. Prostor pro umělecké rekonstrukce skrze rekonstrukční paleoetnologii zajišťuje právě onu potřebnou kvalifikaci, aby se autor během osobního niterného prožívání neutopil v bludech, jak to bývá běžné u snahy realizovat představu o paleolitických lidech bez patřičných vědomostí a zkušeností. I zde se samozřejmě pracuje s písemnou zprávou a práce sama slouží jako sonda, mající vyvolat interakci ze strany především obecné a modelové rekonstrukční paleoetnologie a stejně tak může i prognostikovat.

Tato volná umělecká představa byla v roce 2000 velmi progresivní, v současnosti můžeme konstatovat, že tento obraz staropaleolitického sídliště v Německu postrádá rotační vrhací tyče a souvislost s kořistí, což jsou velká zvířata (oštěp) a malá zvířata (rotační tyč). Chybí taktéž užití červené hlinky. V reále jsou to potíže vzniklé s ověřováním pramenů a jejich věrohodnosti, protože obraz nevypracovávalo žádné profesionální vědecké pracoviště, ale jen jediná soukromá osoba. Zároveň byl tento obraz tabulový a otvíral tématiku, proto rychle zastarával co se týká konkretizace plánu tábořiště i pracovního prostoru (během několika týdnů). Představa rákosu coby krytiny chýše se po analýze možného kulturního chování ukázala jako dobrý odhad (využití místních, snadno dosažitelných surovin).

Zpět na úvodní stranu ◄ Předchozí Další ►

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz